Zatímco dříve převládala ve společnosti mechanická solidarita a cílem

socializace bylo v podstatě splynutí jedince s komunitou, jasně vymezené

poměrně úzkým okruhem hodnot a norem, společnost moderní svou orga–

nickou solidaritou podle Durkheima nechává v rámci socializace prostor

pro individuální modifikaci kolektivního vědomí. Určitá volnost tak para–

doxně přispívá k větší soudržnosti.

Nepřijetí či odmítnutí hodnot a norem společnosti je pak podle Durk–

heima jednoznačně chybou individua, které nedokáže přijmout za své „vše–

určující“ kolektivní vědomí.

Normálně socializace probíhá shodou individuálního jednání a kolektiv–

ního vědomí. 

Touto myšlenkou, propagující zcela plně konsenzus, se Durkheimova

teorie stává snad až příliš konzervativní (Kabátek a kol., 1994).

Více „konfliktní“ je zcela určitě Freudovo pojetí. Ten socializaci či akul–

turaci chápe jako interakci kultury dané společnosti a pudové podstaty člo–

věka. Jako proces převádění vnějších tlaků kultury na tlaky vnitřní střetá–

váním jednotlivých vrstev osobnosti, které umožňují relativně uspokojivou

konfrontaci endogenních (pudových) a exogenních (kulturních) požadavků. 

Rozlišuje dvě cesty smysluplné socializace, tedy přetváření nepřijatel–

ných, nevyhovujících pudů. Cestu interní a cestu externí, zastoupenou vý–

chovou, socializací. Ovšem vliv kultury, vznikající zříkáním se pudového

a vyžadující neustálé potlačování pudových tendencí, neoznačuje Freud za

jednoznačně pozitivní. „Kulturní“ tlak prý velmi často působí na jednání

lidí bez ohledu na jejich pudové motivace. Socializace tedy pudové tenden–

ce potlačí, a ty potom vystupují v určitých změněných, pro společnost snad

spíše přijatelných formách.

Za rozhodující označuje Freud v socializačním procesu období dětství,

zejména tři nejranější stadia psychosexuálního vývoje: orální, anální a fa–

lické, v nichž jsou nositeli socializačního působení především rodiče. Dítě

si postupně zvnitřňuje působení rodičů a přeměňuje je ve specifickou slož–

ku vlastní osobnosti ­ Superego.

Dětské Já ovšem není vybaveno schopností vysvětlit a pochopit některé

svoje prožitky a sepnutý mechanismus vytěsnění pak může stavět základy

budoucím neurózám. Původní vnější konflikt mezi jedincem a společností

se tak může změnit na konflikt samotné osobnosti.

Freudův názor, že tehdejší socializace spíše škodí, ji ale neodsouvá jako za–

nedbatelný proces vývoje lidského jedince. Důležité je totiž nikoli zamít–

34